VÉVODKYNĚ A KUCHAŘKA

1987, 2. VYDÁNÍ, 784 STRAN, CELOPLÁTĚNÁ VAZBA S PŘEBALEM, DOBRÝ STAV

ILUSTRACE JAN ČERNÝ

EDICE KLÍČ SV. 211

Řadu úspěšných próz, a většinou to byly „menší" příběhy o tragédiích a černé grotesce nedávné doby, zakončil Ladislav Fuks svým nejrozsáhlejším románem Vévodkyně a kuchařka (1983). Jeho bohatá a zvláštní, temná i komická fantazie kroužící kolem vidiny marnosti a absurdity světa a lidských osudů si dosud libovala v příznačných kulisách zatemněné Prahy. Autorova hra a ironie, stejně jako smutek a groteska se v novém románě odehrávaly ve Vídni na sklonku 19. století; do této metropole ho vracely dětské vzpomínky a nostalgické sny a hledaný „filozofický" smysl vyprávění. Autor uvádí čtenáře do luxusního města na samém konci století a do prominentních společenských vrstev. Vypravěč se zálibným potěšením líčí nádherné salony a duchaplné konverzace, zve čtenáře k exkluzivním tabulím - a to vše v příběhu vévodkyně s krkolomným jménem, jež odkazem získala honosné sídlo a plánuje v něm zřídit luxusní hotel a pak i muzeum celé jedné odcházející epochy a poklidně se tvářící říše. Fuks ovšem netušil, že napsal prózu poslední a jakoby na rozloučenou rozvíjel panoptikální obraz zániku, plné truchlivých i groteskních a scén. Kapitoly věnované pohřebním obřadům nebo zrádnosti a mámivosti zrcadel patří k nezapomenutelným scénám české prózy. Ve Fuksově charakteristickém vypravěčském stylu a z jeho dobrého rozmaru tak vznikl ojedinělý „historický" román. Jeden z autorových vrcholů.