JÁ, CLAUDIUS + CLAUDIUS BŮH A JEHO ŽENA MESSALINA

1985, 2. VYDÁNÍ, 396 STRAN + 448, PEVNÉ VAZBY S PŘEBALY, DOBRÝ STAV

JÁ, CLAUDIUS 

Dnů padesát tři, deset jar, a Clau-Clau-Clau dostane dar, touhu všech lidí, jeho zmar. Bez přátel, které by měl rád, koktavě bude klopýtat… pravidlo proroctví, jež v kúmské věštírně v Kampánii vyslechl Claudius, kulhavý, nahluchlý a koktavý vnuk Marka Antonia a prasynovec císaře Augusta. Claudiovy nevšední osudy podivnou kúmskou věštbu vrchovatě splnily: Po léta záměrně zveličoval své tělesné nedostatky a předstíral hlupáka a díky tomu – všemi odstrkovaný a opovrhovaný – neuvázl v záludné spleti vzájemných vztahů zpupné, morálně rozvrácené římské nobility, nestal se obětí krvavých intrik své kruté báby Livie, přežil hrůzovládu svého strýce císaře Tiberia i svého šíleného synovce císaře Caliguly, až nakonec – v roce 41 našeho letopočtu – ho náhoda vyvedla z ústraní a byl proti své vůli prohlášen prétoriánskými gardisty císařem.

CLAUDIUS BŮH A JEHO ŽENA MESSALINA

Vlasatec pátý, jenž zotročí stát, zotročí stát proti své vůli. Hlupák to bude, jímž zhrdají všichni. Bude mít vlasů bohatou kštici. Římu dá vodu a na zimu chleba. Zemře pak rukou své ženy neženy ve prospěch svého syna nesyna…
Pravila prastará sibylská věštba, již pro její zlověstnost sice už císař Augustus nezařadil do oficiálních římských sbírek proroctví, jež se však přesto splnila. Pátý římský císař Claudius se stal vládcem z donucení, proti svému republikánskému přesvědčení. A tak se alespoň snažil panovat moudře a spravedlivě – samozřejmě v mezích dobového pojetí spravedlnosti –, napravovat státní aparát, zkorumpovaný senát a soudnictví, vymycovat zlořády, dbát o veřejný blahobyt – a leccos se mu dařilo; jeho bystrost a důvtip se osvědčily i ve vojenské strategii, například při tažení proti Británii. Méně už se Claudiovi dařilo v osobním životě; nakonec ho zradili i ti, jimž nejvíc věřil: jeho dlouholetý přítel, židovský král Herodes Agrippa, a jeho nejmilovanější manželka, krásná Messalina. Zavražděním Claudia v roce 54 našeho letopočtu, jímž se uvolnil trůn pro nového císaře, Claudiova adoptivního syna Nerona, uzavírá Graves druhou knihu svého románu – fiktivního Claudiova vlastního životopisu.