BUDOVATELÉ ŘÍŠE

2007, 1. VYDÁNÍ, 88 STRAN, PEVNÁ VAZBA S PŘEBALEM, NOVÁ KNIHA

Divadelní hra Budovatelé říše není dílo ohromující rozsahem či tíhou myšlenek. Autor bez zbytečných řečí předkládá čtenáři svou tragikomickou apokalypsu jedné středostavovské rodiny, reprezentující lidstvo v celé jeho do sebe zahleděné nepatrnosti. Vianovy figury utápějí čas v banálních rozhovorech, z nichž ale v kontextu nikam nevedoucího věčného lidského úniku úsměv na rtech trne. Hru prostupuje všudypřítomné zapomínání a vědomí života ze dne na den, který člověk bez protestu přijímá jako svůj nevyhnutelný osud. Vian však přesto dokáže čtenáře pobavit. Svým nadhledem, ironií a bezbřehou obrazotvorností, jak to již dokázal v dalších svých vynikajících dílech. A nakonec člověku dojde, že není zcela bezpečné mít doma svého fackovacího Schmürze...

Boris Vian (1920-1959) toho za svůj nedlouhý život stihl hodně. Brilantně absolvoval techniku jako inženýr hutnictví a pak se v letech 1943-46 nudil ve Francouzském normalizačním ústavu. To jen posílilo jeho bytostný anarchismus a odpor k byrokracii. A tak svět přátel, hudby, recese, provokací a mystifikací svého mládí nalézá a spoluvytváří i v Paříži. Stává se jednou z výrazných postav intelektuální čtvrti Saint-Germain-des-Prés, působí jako jazzový trumpetista, referuje o jazzu v časopisech, stýká se s filozofy a literáty od Sartra po Ionesca, ale na existencionalistickou víru nepřestoupil. Nejraději má Alfreda Jarryho a roku 1952 se stává členem Patafyzického kolegia. Maluje, zpívá a hlavně píše, píše básně, šansony, prózu i divadlo. Píše i pro film a dokonce operu. Zůstává ironický, cynický, lehce dekadentní, provokace a mystifikace stále patří mezi jeho zbraně, jimiž brání zdravý rozum a upřímný cit. Budovatelé říše (1957) jsou toho dokladem.